Bedna k bedně

12. března 2017 v 18:22 | Lucie |  Dolce vita :-D
"Nejbohatším se cítí člověk ve chvíli, kdy se stěhuje" napsal kdysi Honore d. B.
Před pár měsíci jsem se rozplývala, jak je to fajn, že po ne zrovna vydařeném létu opět bydlím a v Ostii k tomu. Ne snad, že by Ostia byla rájem na zemi. To ani omylem. Vždy to bylo spíš takové trochu ušmudlané město. Ale vše bylo na svém místě. Vše po ruce. Dokonce i bezdomovec, původem z Kladna, je stále tam, kde jsem ho kdysi poznala. Ráno a v podvečer u kostela, později večer v baru. Stále stejně sprostý. Jen starší a bohatší. K mému překvapení si ten mizera vyžebral na karavan, takže už nespí na lavičce a svoji umaštěnou "džísku" vyměnil za parádní soupravu od Armaniho. Když jsem se ptala, jestli je to opravdu originál, změřil si mě pohrdavým pohledem.
"Ses posrala? Myslíš, že bych na sebe natáh nějakej falešnej hadr z Číny?"
Nezmohla jsem se na slovo. Jo. Svět se prostě mění. Ale budiž mu to přáno. To zase jo.
Vrátila jsem se tehdy do míst, která mám ráda. A v té euforii pozapomněla na jednu drobnost.
Řím mě totiž dostatečně rozmazlil. Bydlela jsem pár let v rezidenční čtvrti, která má po desetiletí mezi římany punc "milionářské čtvrti". Já bych tedy v tomto názvosloví byla velmi opatrná, ale dejme tomu. Tak možná to tak mají ještě z dob liry. To by potom dávalo smysl.
Od toho se odvíjela samozřejmě cena nájmů a dalších poplatků. To bylo to horší.
Ovšem, s ohledem na "dobrou adresu", k tomu byly nastaveny i služby v dosahu. A ty mi najednou začaly chybět. Dokonce jsem se v jeden okamžik přistihla, že mi začalo být smutno i po sousedovi, věčně začínajícím klavíristovi.
Dlouho jsem bádala a kombinovala, jak dál. Nemohu žít někde, kde mi to leze na mozek a kde nejsem spokojena. Zpět do Toskánska? Hmmm, to možná až s důchodem. Zpět do Říma? Teď před létem, když minulý rok bylo v centru 44 stupňů a "čtyřicítky" vydržely v podstatě celé léto? Kdepak. Zase tak moc mi nechybí.
Hledala jsem a hledala a svým blízkým lezla krkem. Tonda dokonce v jeden okamžik prohlásil, že bych se měla nechat zaměstnat jako profesionální bytová turistka.
A pak jsem ho našla, spatřila a už neopustila. Byt s velkým "B". Říká se tomu tady "attico". Tento je dokonce "attico plus superattico." Jedná se o byty situované v posledním patře, které zabírají celou plochu střechy a mají (bez výjimky) obrovskou terasu. Ta moje má skoro 100 metrů čtverečních. Superattico je už jen takové plus. Třešnička na dortu. Doslova a do písmene.
Je to vlastně mansarda postavená na střeše attica. 6 místností, dva krby, dvě koupelny, salon s kuchyní, mramorové podlahy. 270 metrů (včetně terasy). To vše umístěno na promenádě v první linii moře. Na to se prostě nedá říct ne.
Tak balím a balím a s každou bednou jsem bohatší a bohatší.

Pro dnešek alespoň pár fotek z okolí domu. Byt někdy v budoucnu. Teď je to ještě pořád skoro holobyt a s tím se tedy opravdu chlubit nebudu. Jestli tedy vůbec kdy.






 

Další články


Kam dál

Reklama