Tornádo

Neděle v 15:16 | Lucie |  Dolce vita :-D
Minulá neděle pro mě začala časně a na můj vkus docela zostra. Klást mi otázky v šest ráno a v neděli k tomu, to je na pováženou. Na druhou stranu, nic člověka neprobudí lépe, než (byť drobná) dávka adrenalinu.
"Luci, jaký je heslo na wifi"
"Nevim...promiň, 100xNevim"
"Jdi do prdele. Tak proč to měníš, když si ho potom nepamatuješ"
"Tak ještě jednou: jedna - nula - nula - iks - velky en - e - ve - i - em...heslo je 100xNevim"
"Tos mi to nemohla říct hned?"
"Promiň, příště ti to budu rovnou hláskovat a teď jdi prosím udělat ka - a - ef - e."
Vylézám z postele. Bytem se line vůně ranní kávy, která mi dá alespoň na okamžik zapomenout, že je (pro mě) ještě hluboká noc a hlavně, v celém bytě, docela lezavo.
To je také jedna z věcí, na kterou jsem si ještě stále nezvykla. Letošní léto začalo, v širším smyslu slova, Velikonočním pondělím a zdrželo se přesně do posledního srpna. Potom, takřka přes noc, spadla teplota o patnáct stupňů, zmizely deštníky z pláže, moře změnilo barvu a přišel první déšť. Po více než třech měsících sucha a úmorného vedra má člověk chuť vyběhnout ven a tančit v dešti. Uspořádat taneční obřad vítání podzimu nebo alespoň vítání deště.
Oblékám si župan, kuchyní projdu na terasu, zapaluji si cigaretu, popíjím kávu. Moře je dnes rozbouřené a fouká nepříjemný vítr, který s sebou nese i obalaka písku. Není nad to, když vám káva skřípe mezi zubama a terasa se postupně mění v pláž. K čertu s bydlením v první linii moře (kecám, neměnila bych za nic na světě, zkrátka to k tomu patří - káva, kterou musíte kousat, písek nalepený na oknech, vysoká vlhkost, která vám spolehlivě ozrezne i nerez věci a spousta jiných drobných (ne)radůstek).
Obloha na horizontu má ocelovou barvu, která rozhodně nevěstí den plný slunce. Trychtýř, který spojuje oblohu a moře, ten už vůbec neslibuje nic milého. I když, pokud se udrží nad mořem, o nic nejde. Tromba d aria (tornádo) je zde v tomto ročním období celkem běžný jev.
Ale nepředstavujte si např. Irmu, která zpustošila karibský ráj. Tato "tornádka" s sebou přináší pouze silný vítr a prudký déšť a odnáší si kytky z terasy, občas nějakou tu střechu a strom. Více škod povětšinou nenapáchají. Plus k nimu patří, díky prudkému dešti, záplavy. Kanalizace zde pamatuje Caligulu ještě jako puberťáka. Od té doby jen chátrá a chátrá, a tak není divu, že se města během několika málo minut mění v Benátky a to i při méně vydatném dešti.
Zívajíce se přesouvám k počítači nasát informace. Facebook zkouknu jen koutkem oka. Nějak se mi tam poslední dobou zobrazují jen mračna mouder od lidí, kteří by raději měli držet hubu (případně se tím, co propagují, začít řídit), sem tam nějaký ten zatoulaný pes, kterého nesdílím, protože silně pochybuji, že by se zaběhl až k nám na jih a na víc už nemám sílu. V tom se ozve rána jak z děla. Po ní další a další. Hromobití, blesk stíhá blesk a přes proud vody není vidět na konec terasy. Počítač nechávám jeho osudu. Spěšně zavírám okna a okenice. S další ránou vypadne i elektřina. Co jsem to ještě chtěla? Jo, ještě vyběhnout do mansardy zavřít okenice. Tohle vše se semlelo během několika málo minut.
Dobíhám do podkroví, kde i přes zavřené okno teče řeka. To je vlastně jedno z úskalí takřka všech italských bytů. Okna. Jednoduchá. Netěsnící. Když přes zavřené okno koukáte ven a fouká vítr, vlajou vám vlasy, jak při jízdě na motorce. Tak potom není divu, že si najde cestu i voda. Za tu chvilku to dalo skoro na plný kýbl (skoro, tři čtvrtiny ale byly poctivé).
O hodinu později už opět svítí slunce, po silnici proplouvají parníky a mě chybí pár kytek i s truhlíkama. Jsem říkala, žádné zásadní škody to nepáchá.
Tenhle ale přeci jen jednu fajn věc přinesl. I když, s odstupem času není na místě použít slovo FAJN Ve vyplaveném pokoji jsem objevila zapomenutou krabici. Papírovou. Nacucanou vodou. Jak jsem ji zvedla, neudržela svůj pobsah a ten mi spadl rovnou na palec u nohy. Na bolest, která mi v ten okamžik projela nohou, jsem ale rychle zapomněla, protože to co vypadlo, byly inline brusle. Úplně jsem zapomněla, že je mám.

Takové trochu smíšené pocity. Bolest nohy se střídala s radostí v srdci. Hned je půjdu prubnout. Jak jsem si usmyslela, tak jsem učinila. Ale o tom raději až jindy. Až si vyléčím odřené koleno, naraženou prdel a vytahám trny opuncie z držtičky. Na mou obhajobu. Ten otřesný bodlák tam nikdy před tím nestál. Musel ho tam někdo vysadit ve chvíli kdy viděl, že jedu. Stejně jako ten dřevěný plůtek.
 

Další články


Kam dál

Reklama