IV. Italská pohostinnost

5. července 2015 v 4:31 | Lucie |  Itálie stopem
"Ciao, di dove siete?" on italsky
"República Checa" my španělsky
"Bravo, moje žena je zlovaka, zlovakia. Kam idete?" on českoslovenštinou
"Kamkoliv, hlavně pryč z týhle benziny."
Nastupujeme, nastupujeme, nemůžu tomu uvěřit, ale my odjíždíme. Ciao Florencie tak zase někdy, ale už nikdy stopem.
V autě zjišťujeme, že jeho slovenština je hodně limitovaná, ale že mluví španělsky a taky, že během řízení, hovoru s námi a listování v katalogu, zvládáještě hledat věci v tašce a obsluhovat druhý telefon.
"Sorry, ale jako správnej Ital nemůžu dělat jen jednu věc"
No nazdar, to je teda vysvětlení, tak v tomhle autě neusnu, to ne.
Jak ubíhá hovor a cesta, zjišťujeme, že je rodák z Cortony. Cortona, Cortona, odkud já to jenom...no jasně, Cortona, "Pod toskánským sluncem", vila Bramasole, to jsem četla pár týdnů před odjezdem. Teď si tak v duchu broukám jednu starou písničku, určitě ji znáte... "Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst...." jenže tady nebyl Oliver Twist, tady bylo Toskánsko, ale zpět do auta.
Po dvaceti hodinách na benzině mám jediné přání - sprchu a cokoliv, kde se dá natáhnout, já snad ani netrvám na posteli, prostě jen místo, upadnu a bude to.
Asi je ta únava na nás vidět, protože striktně odmítá naši další cestu a zve nás k sobě. Než stačíme cokoliv odpovědět, podává mi telefon. Na druhém konci je jeho žena. Nedokážu jí odmítnout, vracím mu telefon a ještě zaslechnu, že jí říká "tre minuti"..."aha, asi jsme blízko", pomyslím si. To bylo cca půl jedenácté. A teď sledujte, jak vypadaji v Itálii "tre minuti".
První zastávka: kavárna ani nevím kde, ale bylo to tam nádherné. Bereme si kafe, že se jako usadíme ke stolku, popijeme, pokecáme. Rozhlížím se, kde je a zjišťuji, že tak, jako my na baru pijeme panáka, on do sebe obrátil kafe a jde k autu. Z hrnku se snad ještě kouří. Dopíjíme překotně to svoje, aby nemusel dlouho čekat.
Druhá zastávka: Fontanelle di Bardano u jeho kamaráda, aby nás seznámil. Objímání a vítání.
Třetí zastávka: Orvieto. Nakládáme víno.
Čtvrtá zastávka: Strýček. Opět představování, objímání a vítání.
Pátá zastávka: Jo, to je super. Oběd. Skvělý rybí restaurant, rybky z vlastního rybníka u restaurace přímo na stůl a zase představování tetičce, strýčkovi a bratránkům.
Šestá, sedmá, osmá zastávka....zbytek rodiny, návštěva jeho firmy a opět objímání a vítání.
Domů přijíždíme až kolem 6 večer, jeho žena už netrpělivě čeká (říkal přece "tre minuti")
Nechává nás s ní, potřebuje ještě něco nutně zařídit, ale tak my si naštěstí máme co říct, je hodně upovídaná, navíc přichází postupně její kamarádky...a zase vítání, objímání a polibky na tvář.
Jen na půl ucha ještě zaslechnu, jak říká "Vrátím se za půl hodiny"
Po dvou hodinách se přižene jako vítr.
"Honem honem, jdeme na večeři, máme zpoždění"
U nás, když máme zpoždění, jedeme rovnou na místo schůzky. Zde jsme ještě cestou navštívili pár známých. Ne, nenapíšu to znovu, ale bylo.
Chci spát. Já si pohostinnosti opravdu hrozně vážím, ale proč ne zítra, proč teď?
Konečně parkujeme u restaurace, krasné, staré, kamenné, voňavé. U stolů už čeká asi 20 lidí, které bych měla znát, objímali jsme se v průběhu dne přece. No, nepamatuji si všechny, ale asi jo.
A je tu jídlo. Pizza. Obrpizza. Jak jsem před nedávnem kritizovala italskou pizzu, tohle je fakt jiná liga. Je skvělá, v jednom kole čtyři druhy a musím říct, že nikdy předtím a už vůbec nikdy potom jsem podobnou nejedla. Jenže, v tomhle objemu se ani ta nejlepší pizza na světě nedá sníst. Ovšem ouha. Tady platí pravidlo, že dokud se nedojí, nikam se nejde.
Vite co mě na společné italské večeři fascinuje? (kromě spousty dalších věcí) Sedíte u jednoho stolu a tím pádem jste součástí rodiny. A berou vás tak. Jen jsem byla zděšená, když na mě začalo mluvit víc lidí najednou. No, to je taky věc, kterou nechápu dodnes. Dvacet lidí najednou mluví a každý ví, nebo alespoň tvrdí, že ví, co těch dalších 19 říká. Jestli oni tak trochu nekacají.
Je půlnoc. Zvládáme ještě prohlídku historického centra města a hurá na farmu. A spát...předtím samozřejmě objímání s majiteli...no naštěstí jsou jen dva.

"Jo, abych nezapomněl, ráno vás vyzvednu v 10, zajímalo tě Bramasole a Cortona, tak jedem. Notte "
 


Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 18. srpna 2015 v 8:56 | Reagovat

Tohle je přesně to, proč jsem zarytej vlastenec :D Já bych si na takový úplně odlišný zvyky prostě nezvykla.

2 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 18. srpna 2015 v 12:13 | Reagovat

[1]: S tím já mám taky docela problém. Tre minuti mě dokážou bezpečně vytočit, jízda autem s Italem vyděsit k smrti, protože, jak říkají, červená na semaforu je jen návrh a pití kafe stylem, kterým my pijeme na baru panáky, mi bezpečně otráví den. Dalo by se o tom psát a psát, naštěstí to ale vyvažuje všeobecná pohoda :-D, takže O.K.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama