VI. Rozhodnutí

5. července 2015 v 4:34 | Lucie |  Itálie stopem
Vycházím ven dotknout se té krásy, být k ní blíže, cítit ji. Teploměr atakuje třicítku a evidentně tím nekončí. Zato mé kroky končí pod prvním olivovníkem, sedám si na lavičku v jeho stínu a … a vůbec nic. Prostě jen koukám, přemýšlím co dál. Zůstat nebo se vrátit? Nevím, neumím se stále rozhodnout. Jsem tu vším až moc okouzlena. Nebezpečně okouzlena, ale jaká je vlastně Itálie? Mám soudit podle jednoho místa? Co když ten zbytek je jako Modena, nebo Firenze - Sud? Co když za každým rohem čeká mafie? Na druhou stranu, je to láska na první pohled, a ještě něco navíc. A to "něco" neumím ani s odstupem času pojmenovat.
Zrovna nedávno jsem dočetla knihu mé oblíbené autorky, která si prošla stejnou etapu "okouzlení". Dnes je v Itálii dvacet let a to okouzlení ji ještě neopustilo. Ona přijela do Itálie obdivovat cypřišové aleje, pulsující život na "piazzách", vesnické románské kostely, tradiční kuchyni a staletou historii. Toto vše já teprve musím objevit. Ne, že bych o nich nevěděla, ale nebyl to můj plán.
A co nás zde obě podrželo? Nekonečný svátek každodenního života mezi těmi nejpohostinnějšími lidmi na světě.
Alejí přijíždí auto. To už? No nekecej, on už je vážně tady a má jen půlhodinku zpoždění. Tak jedem jedem, ať vyženu z hlavy toho brouka, co mě hlodá.
"Ciao, jak jste se vyspali a kde máš Antonia?"
No jo, to je dobrá otázka, kde je? Nějak jsem na něj v tom snění zapomněla.
"Nevyspala a nevím kde je, asi doma"
Doma. Už zase ten brouk. Tohle přece není můj domov, jsem tu na skok. Na návštěvě. Host. Okouknu okolí, navštívím reklamu na italské stavebnictví v Pise, hupky dupky k vodě a směr Barcelona. Sázka na jistotu. Tam mě nemá co překvapit.
"Antonia" nacházíme v družném hovoru s majiteli statku. V družném hovoru rukama nohama, protože italsky nemluví on a španělsky nemluví oni. Ale má dřevo. My máme dřevo. Super. Úkol dneška je splněn. Tak hezky dřevo ke krbu, příruční "pidibáglík" na záda a jedem. Žádné zdržovačky se trpět nebudou, krb čeká.
Cestou, se domlouváme, že nás vysadí v Cortoně, zařídí si své věci a v podvečer si nás vyzvedne v místním baru. Trochu změna plánu, ale objímaní a představování dneska nechci absolvovat.
Vystupujeme na Piazza Garibaldi a jdeme zjistit, kde je dům autorky románu "Pod toskánským sluncem" zvaný Bramasole. Tři lidi, tři směry. Dobrá, tak takhle se daleko nedostaneme. Kde najdeme internet? Kdybych řekla tři sta třicet tři, bylo by to pro místní asi srozumitelnější.
Když něco chci, jsem jak zimnice. To už neustojí obsluha v baru, která se těší na siestu, odchází a když se za okamžik vrátí, drží v ruce vytištěnou mapu z internetu, do které ještě maluje "T" a šipku vpravo. Co to je už se neptám, asi podpis nebo věnování.
Jsou dvě cesty, které když se spojí, tvoří okruh cca 5 kilometrů, tak to prostě obkroužíme. Proklopítáme městem, párkrát zabloudíme, ale nakonec se na cestu nasměrujeme a stojí to za to. Jen to příště musíme vzít obráceně. Od koukání doleva mě ještě teď bolí za krkem. Celou cestu máte totiž po své levé ruce super úžasný a neopakovatelný výhled na tu mnou již dříve opěvovanou toskánskou krajinu.
Přicházíme do zóny Torreone. Haha, jasně, šikulka v baru nám do mapy namaloval "T", já jsem si myslela, že jako věnování nebo podpis, ale ona je to trafika, za kterou máme odbočit..
Ještě zhruba kilometr úzkou silničkou lemovanou cypřiši a jsme na místě. Nad námi se objevuje Bramasole v plné své kráse. Teda, já bych ho přešla, protože jsem hledala ten dům z filmu, ale díky davu turistů ho přejít nešlo. Bramasole ve filmu je totiž ve skutečnosti Villa Laura. Bramasole v reále je toto. Ale po prohlídce domu díky davu nějak netoužím. Vlastně ani nevím, jestli je prohlídka možná. Asi jo, když ten houfec spořádaně čeká. Nebo jen odpočívá? Kdo ví a zjišťovat to nebudu.
Pokračujeme zpět do Cortony. Bar, je horko, bar vidím jako vytouženou oázu. Než si stačím objednat, přijíždí Marzio. Jejda, já jsem vám ho ještě nepředstavila. Ano, náš dobrodinec se jmenuje Marzio.
Dnes nás neodvezl až na farmu, ale vystoupili jsme ve městě. Chtěla jsem hlavně pozdravit jeho ženu a dvě děti a přitom zdravení jsem popadla jejich mladšího syna do náruče.
"Lucia, víš co se tu říká?"
"Netuším"
"Máme takovou pověru, že když si pochováš malé dítě, do roka budeš mít své"
"Marzio, jednak já na pověry nevěřím a potom, už bych měla doma mateřskou školku, já totiž furt muchlám nějaké děti"
Tento večer, i když jsem se neskutečně těšila, se krb nekonal. Byla jsem uchozená, unavená, ukoukaná a neskutečně jsem se těšila na sprchu a postel.
V toskánsku zůstáváme ještě dalších 14 dnů, abysme prozkoumali, tentokrát již na vlastní pěst, toskánské perly a ochutnali vše možné i nemožné. Byla jsem naprosto posedlá objevováním a to byl zároveň počátek toho, kdy mě Itálie začala přetvářet k obrazu svému. Doslova kolem prstu si mě začala omotávat a s každým dnem jsem byla stále dál a dál od svého plánu. Až poslední večer padlo rozhodnutí. Definitivní. Zůstáváme. Bude třeba učinit ještě hodně věcí, ale hlavně sehnat bydlení. Nehodlám stanovat a přespávat na penzionech doživotně. A také chci poznat mnohem víc. Itálie není jen Toskánsko, ale také Sardinie, Kalábrie, Sicílie, taky ty sranda domečky v Apulii. Všechno chci vidět. Nakonec, já se snad těším i na ten Řím. Musím ráno ve městě sehnat mapu a nějaké povídání o něm.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama