VII. Stěhování

5. července 2015 v 4:34 | Lucie |  Itálie stopem
Takže je rozhodnuto. Itálie. Kromě času vlastně nemáme co ztratit. Buď se z toho vyklube další životní etapa nebo jen vzpomínka na prodlouženou dovolenou a nevydařený pokus o život zde. Prohry k životu patří. Nikdy si je nevyčítám. Jsou definitivní, jasně dané a povětšinou i neměnné. Co si ale vyčítám vždy, jsou promarněné šance. Tuhle nepromarním.
Ještě jsme o svém rozhodnutí nemluvili s našimi kamarády. Stále je udržujeme při vědomí, že přijde den, kdy zvedneme kotvy a odfrčíme na druhou stranu středozemního moře. Ale dneska, dneska to rozsekneme. Slíbili jsme jim pomoc při stěhování a úklidu mansardy v jejich domě. Ideální příležitost.
Pomalu, co noha nohu mine stoupáme cypřišovou alejí ke Castiglione. Je ráno, vzduch je svěží a plný vůní. Máme čas. Domlouvali jsme se na desátou, ale víte jak je to tady s časem. "Tre minuti sem, tre minuti tam". No, a to je taky jedna věc. Už týden nepoužívám hodinky. Jsou k ničemu. Věčně jsem se rozčilovala, že něco nefunguje. To vám je úleva. Najednou nikam nespěcháte a všechno začne jak mávnutím kouzelného proutku fungovat. Věřte mi. Už třeba nikdy se nerozčílíte, že vlak nebo autobus má zpoždění. Naopak. Radujete se, že vůbec přijel.
V historickém centru v baru si dáváme nezbytné ranní cappuccino a cornetto. Voňavé, ještě teplé cornetto plněné bílou čokoládou. Pravou čokoládou. Usedáme na terasu s nádherným výhledem do údolí pod městem. Ráda tady začínám den. Miluji ten výhled. Miluji to dopolední slunce, které vás hladí po tváři. Miluji ten ranní šrumec v baru a zdravení se navzájem. Každý zde začíná svůj den a nikoho by nenapadlo ho začínat jinak. Myslím, že pro mnohé je to stejný obřad, jako si třeba ráno pustit zprávy. Tady na baru se dozví všechno. Ciao, come stai? Buon giorno! Buona giornata! Salve! I když se třeba za pár hodin budou dohadovat, zítra se zase pozdraví, obejmou, políbí na obě tváře a život jde dál.
Stěhování, opravy, nebo jakákoliv činnost, kdy je potřeba použít kromě rukou i mozek je v Itálii obrovská komedie. Kdysi jsem si myslela, že něco takového existuje jen ve filmech. Vzpomínám, že když se mí rodiče v Plzni stěhovali do jiného bytu, přijela parta svalovců a než by člověk řekl švec, byl nábytek naložený v autě. Tady je to trochu jinak.
Chvilku po desáté se kromě nás a Marzia v mansardě o velikosti cca 25m2 schází dalších 12 lidí. Dva z nich, jak jsem pochopila, jsou stěhovák s pomocníkem. Přišli omrknout, jestli se jim to "všechno" vleze na auto. Další jsou poradci. Začíná vášnivá diskuze. Mluví jeden přes druhého, gestikulují jak o život, překřikují se.
Někdy si tak říkám, jak se asi domluví Ital, když má nedej bůh obě ruce v sádře.
Dochází i k dramatickým odchodům, něco jako, "no když mě neposloucháš, tak já tady teda nemusím bejt". Sledovat to jen tak zpovzdálí je fakt zážitek. Poledne. Všichni odchází. Je oběd a siesta Jo, siestu jsem si zde hodně oblíbila. Naposledy si ji pamatuji ze školky, když jsme si chodili po "obídku" povinně dát "dvacet". Tehdy se mi to ale nelíbilo. Zato teď to zbožňuji. Odpoledne pokračuje stěhování. Ale žádné tahání krabic a nábytku po schodech nečekejte. Kromě auta přijíždí ještě výtah, na který se věci naskládají balkonem a spustí se přímo k autu. No to mě podrž.
Teď, když popisuji tu situaci, kdy se sejde spousta lidí - poradců, jsem si vzpomněla na jednu příhodu. Jela jsem se kouknout do Tor San Lorenzo. Autobusem. Cestou byla nějaká uzávěra a tak autobus musel projet městem. Aprilia se jmenuje to město. Najednou autobus zastaví, řidička vyleze ze své kabiny a ptá se cestujících. "Není mezi vámi někdo, kdo zná cestu? Já jsem zabloudila"
Ochotně se zvedá několik gentlemanů, staví se k přednímu sklu vedle řidičky a radí ji. Samozřejmě, že všichni mluví najednou a samozřejmě, že všichni živě gestikulují. "Tady musíš doleva" říká jeden. Ve stejný okamžik ale mluví i druhý "Ne doleva, doprava musíme jet" Po pár desítkách metrů navedou autobus do úzké uličky plné aut a končíme "zašprajcnutí" v křižovatce. Nejde to ani dopředu ani dozadu. Schází se, podle mě, snad půlka města. Některá auta popojíždí, aby udělala místo, venku se houfují mudrcové. Auta za námi troubí. Jiní řidiči vystupují, rozhazují rukama, další jdou radit. Když se po půlhodině popojíždění centimetr po centimetru konečně autobus vyprostí, přichází nadšený potlesk, ovace a objímání. No není to krása?
Ale zpět do Castiglione.
"Marzio, rozhodli jsme se, že Barcelonu odložíme na neurčito. Zůstaneme tady. Zítra ale odjíždíme. Chci víc poznat Itálii."
Objímá mě "Lucia, mám obrovskou radost. Ale kam vlastně jedete ?"
"Hned ráno určitě do Říma a pak na jih. Musím vidět Neapol, Corleone a další místa."
"A na jak dlouho, kdy se vrátíte a vrátíte se k nám, že jo?"
"Nevím, asi tak dva měsíce. A kam se vrátíme, to uvidíme, záleží na bydlení. Farma je kouzelná ale drahá. Ptala už jsem se v realitce, ale je to u vás hodně složitý"
"Tak nic nesháněj,večer ti zavolám, něco mě napadlo"
Abych to vysvětlila. Pronajmout si v Itálii byt přes realitní kancelář není nic jednoduchého. Když už přinutíte realitáře k tomu, aby něco dělal, tedy máte za sebou prohlídku bytu a řeknete ano, vytáhne na vás předběžnou smlouvu, skásne vás o poplatek ve výši měsíčního nájmu, k tomu o cca 100 Euro za vypracování smlouvy a 30 Euro za její registraci. Vše pochopitelně nevratné. Dále po vás chce doložit kopie vašich dokladů, pracovní smlouvu, někdy i výpis z bankovního účtu a obdobu českého rodného čísla, tedy codice fiscale. Ti víc vykutálení realitáři po vás ještě budou chtít reference z předchozího bydliště. Ti super max vykutálení potom i uzavření pojistky pro případ vaší platební neschopnosti. Když jsem tyhle požadavky slyšela prvně, naprosto bezmyšlenkovitě jsem vyhrkla "Jsem říkala, že chci pronajmout byt, ne sjednat bankovní úvěr". Vyposlechla jsem si půlhodinovou přednášku. Ne, neposlala jsem ho tam, kam jsem chtěla, jen jsem práskla dveřmi.
Zvoní telefon.
"Pronto"
"Lucia, mám pro vás byt. Bude se ti moc líbit. Domluvil jsem prohlídku na ráno, tak počkejte s odjezdem."
Tak to zase budu zevlovat do krbu celou noc. Tyhle informace nesmím dostávat před spaním. Pár polínek ještě zůstalo. Zatopím.
 


Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 6. července 2015 v 12:13 | Reagovat

Ne, tak tenhle chaos bych nezvládla, já jsem tip ťop o:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama