X. Proboha drž ten volant

5. července 2015 v 4:37 | Lucie |  Itálie stopem
Ano. Trpělivých lidí je tu dostatek, jen já jsem výjimka. Od včerejška mám klíče od nového bytu a teď netrpělivě čekám na odvoz. Z Blery jsem se ještě vrátila na farmu pobalit věci a rozloučit se. Při poslední společné večeři mi Marzio domlouvá odvoz. Jeho kamarád dvakrát denně vozí do Říma zboží. Cesta vede kolem Blery. Domlouváme se na osmou, proto jsem už od sedmi v pozoru. Blbý zvyk, já vím, ale co nadělám. Je devět. Zase "tre minuti?" V půl desáté na dvoře farmy doslova přistává v oblaku dýmu a prachu dodávka. Chvilku přemýšlím, jakou má vlastně barvu. Kde má blinkry? A zrcátka? Ale co, nejsem technická kontrola, jsem jen pasažér.
Z auta vykoukne s úsměvem náš dopravce.
"Ciao, jedem?"
Cesta do Viterba je poměrně hodně klikatá. Kochám se okolní krajinou. Bohužel jen chvilku, přesněji mi to vydrží k první kapličce.
Řítíme se něco kolem stovky. Vpravo od cesty se objevuje kaplička. Řidič pouští volant, křižuje se a líbá křižek pověšený na krku. Stírám pot z čela. Kostel. Situace se opakuje. Třetí kaplička. Začínám se modlit i já. Čtvrtá, pátá. Sakra, kolik těch "božích muk" ještě bude? S každou další kapličkou jsem blíž k infarktu. Fakt, že se auto na této cestě a v této rychlosti řítí samo, protože řidič nemá čas se zabývat malichernostmi typu volant a provoz, mi nahání hrůzu. Viterbo, Vetralla, Cura. Posledních deset kilometrů. Jestli se pokřižuje i před mostem, vyskočím, přísahám bohu, že vyskočím z auta. Blerský most je něco jako "Nuselák" v Praze. Jen kratší a s nižším zábradlím. Ano. Pokřižoval se a most profrčel v protisměru.
Smrtelně bledá doslova vypadnu před branami Blery z auta. Já žiju! Maminko já žiju.
"Rád jsem vás poznal. Jezdím tudy každý den, tak kdybyste potřebovali svézt, zavolejte." Podává mi vizitku.
Ze slušnosti si ji beru. Paolo - autodoprava. Kamikadze by na ni měl mít napsáno a ne autodoprava.
Jdu na kafe. Nejraději bych do sebe obrátila panáka, ale v poledne? Volám majiteli bytu, aby si nás vyzvedl, nevzpomínám si, kudy jít. A ptát se místních, kde bydlím, mi připadne trochu na hlavu. Stejně mě neznají, tak co by mi asi odpověděli. To ještě netuším, že o nás už vědí všichni. Je čtvrtek. Pamatujte si to. Je to důležité. Velmi důležité.
Dnes jdeme jinudy. Po hlavní ulici, místní nákupní třídě. Na náměstíčku s kostelem odbočujeme vpravo, bar, úzká ulička a jsme tu. Jednoduché, příště už to zvládnu. Takhle jsme měli jít hned první den, bylo by to bez problémů a ne mi motat hlavu labyrintem bočních uliček.
Odemykám poprvé náš byt, náš nový domov. Otevírám okenice a větrám. Byteček jako klícka, jen všude tuny prachu. No co. Dáme se do úklidu. Cestou jsem zahlédla nějaký supermarket. Zajdeme nakoupit nějaké úklidové prostředky a hlavně něco k jidlu. V kolik tady končí odpolední siesta? Ve čtyři? V pět?
Jasně že v pět. S letním časem se přestává "makat" od jedné do pěti. Se zimním je změna. To se "nemaká" od dvanácti do čtyř, ale ten mě teď nezajímá. Je léto.
Před pátou vyrážíme směr supermarket. Je pět deset. Zavřeno. Obsluha je uvnitř, ale neotvírá. Bouchám na dveře. Prodavačka na mě úkosem koukne, zavrtí hlavou a dál se věnuje rovnání krabic.
Jak ne? Bouchám znovu. Rukama gestikuluji: "Co je?" a poklepávám si na hodinky.
I ona ukazuje na hodinky, potom na dveře a naznačuje: "Zavřeno"
"Pojď sem. Nerozumím".
Praští s krabicí a jde mi otevřít.
"Siňora, dnes je zavřeno. Je riposo settimanale."
"Jo, jasně, už rozumím. Kde najdu jinej otevřenej obchod?"
"Nejbližší ve Vetrale. Dnes tady mají všichni riposo settimanale."
"Cože? Tady ve čtvrtek nefunguje žádnej obchod? Ani tvůj supermarket?"
"Ne siňora. Každý čtvrtek je riposo."
Pokouší se o mě mdloby. Co teď? Čert vem úklid, jídlo je třeba. Musím ji ukecat, jinak to nejde.
S podivem mi to ani nedá moc práce. Když ji vysvětlím, že jsem se před chvilkou přistěhovala, kde bydlím a co potřebuji, pouští mě ochotně dovnitř. Už o nás slyšela. Druhý den zjistím, že je to moje sousedka "přes ulici."
Rychle proběhnu marketem, nahážu do košíku, co je potřeba a jdu k pokladně.
Prodavačka si do sešitu zapisuje můj nákup, naskládá mi věci do tašky.
"Arrivederci signora."
"A peníze nechceš?"
"Zítra siňora, dneska je riposo. Zaplatíte mi to zítra. Mám zavřenou pokladnu."
Nechápavě odcházím. Spokojena ale zmatena. Nu což, hlavně že mám, co potřebuji.
Večer trávím úklidem bytu. Čím více mizne prach, tím více vyniká jeho zvláštní půvab.
Ještě vám dlužím jedno vysvětlení. "Riposo settimanale" je jeden půlden daný zákonem, kdy jsou obchody zavřené. Půlden klidu. Týdenní odpočinek. Každý si ho stanovuje podle svého uvážení. A Blera se domluvila. Všichni svorně ve čtvrtek odpoledne "riposují". Úplně všichni. Čtvrtek odpoledne je Blera mrtvé město. Ještě že je tu automat na cigarety. A sakra. Než mi cokoliv vydá, chce po mě doklad, kterým ověří, že mi je 18. Nemám. Naši občanku nechce. Nemá čip. Pomáhá až jeden stařík.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama