XI. Je to zabiják. Kouká mu to z očí!

5. července 2015 v 4:38 | Lucie |  Itálie stopem
Jsem tu teprve pár hodin a už mám "dluh" v obchodě, jeden z místních staříků mě určitě považuje za dementa, který si neumí koupit cigarety a na barmanovi jsem musela vyloudit pytle na odpadky. V celém městečku totiž neexistují popelnice. Domovní odpad, přepečlivě roztříděný, se ve stanovené dny nechává přede dveřmi v barevně odlišených pytlech s nápisem "Comune di Blera". K tomu mi ještě přidal manuál, do kterého pytle co patří a kdy odpad nachystat za dveře. Tak to je můj konec. Ne, že bych snad měla něco proti třídění odpadu, ale tady snad každý kus patří do jiného pytle. Než se toto naučím, určitě zhynu zavalena odpadky všeho druhu.
Začínám ronit krokodýlí slzy po Toskánsku a to jsem se tu ještě ani nezabydlela.
Následující dny věnuji úklidu našeho "hodně italského bytu" a sestavuji další plán cesty.
Nejprve naše cesta povede do Říma. Protože teď ale mám "Věčné město" za humny, představuji si, že ho jen projdeme napříč k moři v Ostii. Cestou jen něco okoukneme, přespíme v kempu a potom už se budeme směrovat na jih. Gaeta, Neapol, Positano a dál na Sicílii, potom zpět do Kalábrie, po pomyslné "podrážce" na Jadran a zpět domů.
Abych ještě vysvětlila co myslím tím "hodně italský byt". Do kuchyně, jídelny a obýváku v jednom se vstupuje přímo z ulice přes dřevěné, částečně prosklené dveře. Znamená to tedy, že pokud si sednete k jídelnímu stolu a necháte otevřeno, můžete pohodlně klábosit se sousedkou odnaproti a kontakt s ní neztratíte ani u kuchyňské linky nebo při sledování televize. To je ale jediná výhoda. Jinak to na mě působí spíš jako vila "Big Brother". Stále pod dohledem.
Co ovšem vážně hodně oceňuji, je zdejší klid. To neskutečné ticho. Někdy z toho až bolí uši a člověk má strach, jestli nemluví moc nahlas.
Pouze v sobotu bylo posvátné ticho porušeno.
"Felíče! Felíče! Felíče!"
V úzkých kamenných uličkách ospalého městečka se lehce chraplavý hlas rozléhá jako siréna.
"Felíčé! Dove sei!"
Co to je za kravál? Co je to felíče? Štastný? Spokojený? Vyhrál někdo v loterii?
Rozespalá procházím kuchyní ke dveřím, abych otevřela okenice a zjistila, co se děje a případně jako první pogratulovala k výhře.
Na schodech protějšího domu stojí menší, asi čtyřicetiletá žena. Co jí Bůh ubral na vzrůstu, to jí přidal na hlase.
"Felíče, kde se flákáš, okamžitě domů, musím do práce"
Zhruba desetiletý kluk se skateboardem pod paží se líně, co noha nohu mine, blíží ulicí směrem k nám. Ne co, ale kdo je Felíče.
"Felíče, říkala jsem ti, abys byl jen u domu"
Zatím co lamentuje, mává zároveň rukou někam směrem na konec ulice:
"Buon giorno Maria! Buon giorno siňora!" obrací se i na mě a pokračuje dál v lateření
"Buon giorno", se smíchem zdravím. Ta ukřičená sousedka, která zvládá kromě peskování svého syna mít zároveň pod kontrolou celou ulici, je prodavačka z marketu, kde jsem nechala ve čtvrtek na pár hodin svůj historicky první a zároveň poslední italský dluh.
V duchu nadávám i já. Dnes jsem si chtěla přispat. Jenže, cožpak se dá na ni zlobit? No nedá. Jediné co lze, tak obdivovat její energii. Ten neskutečný temperament. Zkrátka si na onu pověstnou italskou hlučnost budu muset přivyknout. Jiná možnost není. Ale víte, že se mi začíná docela líbit?
Stále ještě rozespalá se ploužím ke kuchyňské lince. Alespoň nachystám v klidu snídani. Sahám pro kávu, ale pohyb už nedokončím.
"Pomoc" zařvu jak pominutá a couvám pryč od linky
Během zlomku vteřiny stojím na jídelním stole, v každé ruce jednu bačkoru připravena k obraně.
"Sakra, ty mě neslyšíš! Tady jde jednomu o život a ty nikde!"
"Když skončí sousedka, začneš ječet ty. Můžeš mi vysvětlit, ale nějak polopaticky, pro nás pitomce, proč stojíš na stole a hulákáš jak na lesy, Tarzane?" ozve se konečně od dveří ložnice rozespalý hlas.
"Tam. Na lince. Pozor. Nechoď tam" nejsem schopná dát dohromady souvislou větu
"Kde co vidíš? Já jsem asi slepej....ale to je mi návštěva. Ty jančíš kvůli tomuhle prckovi, kterej určitě dostal infarkt z tvýho řevu?"
"Jakýmu prckovi. Je to štír jak kráva a stoprocentně na mě chce zaútočit. Je to zabiják. Kouká mu to z očí"
"Prosím tě slez dolů ty hrdino, tenhle prcek má vážně jiný zájmy, než s tebou ztrácet čas, odnesu ho na zahradu."
Nabírá "obrštíra" na lopatku a odnáší ho ven. Prý prcek, vím dobře co jsem viděla.
Ode dneška asi nebudu moc klidně spát. Doufám, že to byl jenom nějaký zbloudilec. Jinak si budu muset pořídit skafandr. Pavouci, štíři, šváby a já nevím co ještě mi vážně způsobují rychlou smrt z vyděšení. A že jich tu je požehnaně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama