XII. Beeee. Vítejte v Římě

5. července 2015 v 4:39 | Lucie |  Itálie stopem
Asi stokrát si kontroluji batoh, jestli v něm není někde schovaný "štířisko". Kdo ví. Co když také plánuje cestu po Itálii. Do hlavy mu nevidím. Jistota je jistota.
Konečně je pondělí. Jak já už se těším na cestu. To ani nejde popsat.
Ještě nutná kontrola bytu, zda je všechno povypínáno a jdeme na ranní autobus. Poslední jede v sedm, tak raději vyrážíme s půlhodinovým předstihem. Jsem hloupá a nepoučitelná.
Nikde ani noha. Hm, asi už všichni jeli tím dřívějším. Tím líp. Alespoň si zaberu super místo s exkluzivním výhledem.
Půl osmá. Autobus nikde. Cestující rovněž nikde. Teda, na zpoždění už jsem si zvykla, ale co je moc je moc.
Osm. Ztrácím trpělivost.
Naproti zastávce je otevřený bar.
"Ahoj. Nemáš tady jízdní řád. Potřebuju do Říma" ptám se servírky
"Mám, ale dneska autobus nejede. Je stávka. To nevíš?"
Odkud bych to tak asi měla vědět, sakra. Co teď? Vrátit se domů a jet zítra? Ne. To v žádném případě ne. Jedeme stopem. Když jsme dojeli z Plzně až sem, těch 60 kilometrů do Říma nemůže být problém.
Z Blery do Vetraly, kudy prochází pověstná Via Cassia, hlavní tah mezi Viterbem a Římem, se dostáváme hladce. Bleřané jsou si velmi nápomocni. Ostatně jako lidé na všech vesnicích. Než stačíme dojít na konec obce, zastavuje auto a nastupujeme.
Tak vlastně vše jde, jak má.
"Hele, nepojedeme vlakem?" ptá se mě přítel
"Nerebeluj lenochu a šlapej. Za chvilku jsme na konci města, plán už měnit nebudeme"
Nachazím skvělé místo na stop. Kousek za vlakovým přejezdem je nájezd na odpočivadlo. Co více si přát. Vytahuji papír a píšu ROMA.
Také se vám stává, že se zamyslíte, zakoukáte se do blba, život kolem vás běží stále stejným tempem, ale vy ho nevnímáte? A následně se proberete a zjistíte, že byste se nejraději propadli, jak říkávala Kelíšová, do západního Německa? Nestává? Hm, mě docela často. A zrovínka dnes.
Dopolední slunce už nabralo pekelnou sílu, stejně jako vůně pinií a já jsem se zasnila, hledíc do blba s cedulí v ruce. Zrovna jdu po pláži a chystám se hupnout do vody, když mě ze snění vytrhne troubení.
Výborně, výborně, jedeme.
Beru batoh a otáčím se směrem k autu.
V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. Paolo kamikadze. Já jsem dočista zapomněla, že tudy jezdí každý den. Tak nevím, je to štěstí nebo pekelná smůla? Uteču?
Pozdě. Už vystupuje z auta, hrne se k nám se širokým úsměvem, objímá nás a přidává nezbytné polibky na tvář.
Jestli tohle sleduje z povzdálí nějaký další, problému neznalý stopař, musí být v šoku a už nikdy nebude chtít cestovat jinak.
"Ciao přátelé. Proč jste mi nezavolali. Říkal jsem vám, že tudy jezdím denně"
"Ale...jsme tě nechtěli otravovat" lžu jako když tiskne.
V hlavě mám tisíc a jeden nápad, jak odmítnout jízdu.
Než se naděju, bere mi batoh a nakládá ho do auta.
Nasedám a preventivně se začínám modlit. Tahle země má 60 milionů obyvatel a já opět stopnu Paola. Kéž bych tohle štěstí měla v loterii. Jedna ku šedesáti milionům. A já se trefím.
Cesta pochopitelně probíhá stejně, jako ta předchozí s tím rozdílem, že dnes ještě přidal další husarský kousek - hledání nevím čeho na podlaze auta. Ve finále to znamená, že kromě křižování se má stále hlavu pod volantem.
Řím. Konečně Řím. Nikdy jsem sem nechtěla, ale dnes bych klidně vystoupila i v pekle.
"Vysadím vás u RAI, u televize, půjdete stále rovně až na nádraží Saxa Rubra. Odtud jezdí autobusy a vlak do centra"
Druhou část věty už ani neslyším. Radostně mávám na rozloučenou a mám chuť na panáka. Jezdit s tímhle šílencem častěji, stane se ze mě buď alkoholik nebo majitel továrny na toaletní papír.
Saxa Rubra je mrtvá. Stávku má i ATAC - římská autobusová a tramvajová doprava.
Jediné, co mi vážně vyloudí úsměv na ještě smrtelně bledé tváři po ďábelské jízdě jsou pasoucí se ovce přímo na autobusovém nádraží. Haha, tak tomu říkám "Beeeenvenuti a Roma". Začínám být hodně zvědavá, čím mě ještě Řím překvapí.
Krátce po poledni, zničeni vedrem se dostáváme na Piazza del Popolo.
Usedáme, přesněji, padáme na kostelní schody.
"Luci, půjč mi toho průvodce Římem. Kouknu se do mapy."
No to je hloupý nápad. Průvodce Římem. Je tisíc věcí, na které se mě může zeptat, třeba jestli nemám žízeň, ale jeho nenapadne nic blbějšího, než Průvodce Římem. To ho nenapadne, že zůstal na nočním stolku v Bleře?
"Neskočil bys pro něco k pití?" snažím se ho jemně varovat, že nepoložil úplně nejmoudřejší otázku.
"Jo, stavíme se někam do baru. Dal bych si kafe. Ale teď mi půjč tu mapu, prosím"
Tak on si nedá pokoj. Prostě se rozhodl získat mapu stůj co stůj. Jak chceš, chlapče. Kdo chce kam....aneb nejlepší obrana je útok.
"Tak průvodce si snad balil ty ne? Já ho nemám. To mám myslet na všechno?"
Kouše se do spodního rtu. To dělá vždy, když chce někoho poslat do pr***, ale z nějakého důvodu nemůže. No, tak co pak mi povíš, gentlemane?

"Nesbalil, myslel jsem že...kašli na to, někde koupíme jinou mapu, pojď na tu limču."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama