XIII. Omnia vincit amor

5. července 2015 v 4:40 | Lucie |  Itálie stopem
Řím. Jedno z mála měst, které jsem nikdy netoužila poznat. Vlastně ani nevím proč. Prostě jen tak. A teď jsem tady. Pokud bych ho měla hodnotit podle míst, která jsem prošla cestou na Piazza del Popolo, pochválila bych se za prozřetelnost, našla první dopravní cokoliv a pryč odtud. A rychle. Bez rozloučení. Dodnes městské části Saxa Rubra a Grotta Rossa nemám ráda. Jednak kvůli nepopsatelnému provozu, chaotičnosti, ale hlavně kvůli nepořádku. Ne snad, že by se o Římu dalo hovořit jako o čistém městě. To snad jen žertem. Ale tady? Tady je to opravdu mazec. Tady už ani žertem.
A protiklad. Piazza del Popolo, Piazza di Spagna, Fontana di Trevi, Isola Tiberina, Fori Imperiali, zahrady Andělského hradu a další nekonečný seznam míst. Řím je neskutečně nádherná, okouzlující a pulzující metropole. Procházet jím je jako cestovat časem, cestovat historií lidstva. Je to návštěva umělecké galerie, která je plná děl těch nejslavnějších z nejslavnějších.
Najednou zjišťuji, že můj záměr "městem jen proběhnout k moři" byl hodně pošetilý. Opět propadám té mé objevitelské posedlosti a v jeden okamžik si přeji být na všech místech. Chci vidět všechno. Ale. Kolik času je potřeba, aby člověk poznal opravdu celý Řím. Den? Víkend? No tak to ani omylem. Spíše pár let.
Procházím se uličkami, nakukuji do malinkatých obchůdků, proudím s davy na rušných korzech. Město protikladů. Na jedné straně obrovská živá metropole, na straně druhé nádherná zákoutí a čtvrti prosty ruchu velkoměsta, která si žijí po staletí svým stereotypním životem. V jeden okamžik jste součástí nekonečného proudícího davu, ale během chvíle se ocitnete v naprosto jiném, tichém, klidném starobylém městečku. V jiném světě.
Proplétám se Trastevere a v pouličním stánku se nechávám zlákat mramorovou destičkou s nápisem "Omnia vincit amor". Nade vším zvítězí láska. A v tom to právě vězí. V tom, že láska a Řím jsou složena ze stejných písmen "AMOR - ROMA." Tohle město totiž lze pouze milovat. Existuje proto tolik všemožných důvodů, že nelze najít srdce, které by jím nebylo okouzleno.
Je večer a já si teprve nyní uvědomuji, že jsem ztratila pojem o čase.
Usedám na jednu z laviček na Piazza Venezia. Nádherné místo, nebýt té obludnosti, která sem jaksi nepatří. Památník "Sjednocení Itálie" nesoucí jméno Vittoria Emanuela II. A to prý že fontány na plzeňském náměstí jsou jako pěst na oko. Tohle je pěst. Monstrpěst.
Sednout si nebyl úplně nejmoudřejší nápad. Teprve teď, když se pokouším zvednout zjišťuji, že mi nohy přestávají sloužit. A evidentně nejsem sama.
"Tak asi půjdeme vyhledat nějakej hostel, nemyslíš?"
Ne. Přesně to si nemyslím. Pokud se ubytujeme, bude z toho ne jedna, ale dalších x nocí. Znám se.
"Chvilku spočneme a zeptáme se na cestu do kempu. Neměl by být daleko. Jestli se ubytujeme tady, ráno mě z Říma nedostaneš. Znáš mě."
Studuji mapu. Kemp, který jsem vybrala v Bleře je na Via Cristoforo Colombo 17.500. To bude asi orientační číslo. Alespoň ho nemineme.
Po dvou hodinách chůze se dostáváme na okraj města. Kemp nikde. Cedule hlásá, že dále mohou už jen auta a motorky. Ne chodci, ne kola, ne autostop. Co teď? Je lehce po půlnoci.
Znovu studuji mapu. Absolutně netuším, kde jsme. Někde v Římě. Někde v zóně EUR. Ale to je hodně slabá náplast.
"Poslyš, tohle je výpadovka k moři. Směr Castel Fusano a Ostia. Na mapě je vyznačena ještě jedna cesta, která vede hned vedle. Jdeme ji najít. Jen netuším, kde je ten kemp. Nepřešli jsme ho? Koukala ses dobře?"
"To snad ne. Koukala jsem na popisný čísla, ale nějak nedávají smysl. Kemp je 17.500, ale tolik baráků tu rozhodně není."
Sotva pletu nohama. "Hele, ukazatel na kemp.....Via Cristoforo Colombo 17.500 km" Teď mi to teprve dochází. To numero není číslo popisné, to je, na kterém kilometru dané cesty se nachází. V mapě bohužel údaj km vypadl. A bez toho mi to prostě nedošlo. Ale ani teď mi není jasné, jak daleko to ještě je.
Přelézáme svodidla a jdeme po souběžné cestě. Pouliční osvětlení končí. Není vidět na krok.
Další hodinu už se spíše ploužíme než jdeme. Nemluvíme. V hlavě si vybavuji naši první cestu do Francie. Tehdy jsme také díky tiskové chybě v mapě vyhodnotili Aigues Mortes jako pobřežní městečko. Vzpomínám jak projíždíme uzounkou silničkou. Všude tma. Najednou před námi ze tmy vystoupila středověká pevnost osvícená loučemi. Před branami stála stráž v dobových kostýmech. A nechyběl samozřejmě houf turistů, mířící do útrob opevněného městečka. Opravdu silné emoce. Parkujeme a procházíme si pevnost. Nebýt všudypřítomných turistů, byla by to skutečně cesta časem o 700 let zpět. Dokonalá iluze. Odcházíme.Na parkovišti bereme z auta batohy. Ne cestu se ptáme hlídače na parkovišti. Ochotně nám ukazuje směr a ptá se "Vy nejedete autem?"
"Ne. Proč?"
"No protože k moři je to tak 25 kilometrů"
Vzpomínám, jak jsem tenkrát doslova upadla zadkem na batoh. "Cože?"
Vytahuji mapu a ukazuji mu, že se plete, že moře je přesně tady. Jak jsem naivní. Vytrhne mi mapu z ruky a prstem mi ukazuje, kde ve skutečnosti jsme a kudy máme jet. Když ani po nevím už kolika kilometrech nenacházíme moře, parkujeme na odpočívadle a usínáme. Ranní probuzení bylo probuzení do ráje. Odpočívadlo bylo na jakémsi výběžku, obklopené vinicemi a hlavně mořem. Mořem všude, kam jen oko dohlédlo.
"Koukni, to vypadá jako stany a auta" probere mě z mého snění unavený hlas
"Jasně. Tak přeci jen jsme to našli. Kde je recepce?"
"Nevím a hledat ji teď rozhodně nebudu. Postavíme stan bokem od ostatních a ráno se porozhlédneme. Stejně je tu tma jak v pytli. Čekal bych alespoň nějaký osvětlení"
A to je taky pravda. Kašlu na večerní hygienu, jsem ráda, že se můžu natáhnout. Za pět minut spíme jak nemluvňata.
Přispíme si. Probouzí nás čilý ruch a štěbetání dětí. Ze spacáků nijak nespěcháme.
"Půjdeš se mnou najít toalety a recepci? Podle mapy by tu měl být i bar a market" žadoním.
Přeci jen jsou potřeby lidské, které si nedají poručit a nerada bloudím sama.
Vylézáme ze stanu.
"Ty vole, co to je? To není kemp. Balíme. A fofrem." zaslechnu příkaz tónem, který vylučuje diskuzi. A pak že potřeby nejdou potlačit.
Neodcházíme. Pelášíme. Stan jsme si postavili na okraji cikánského kempu. Proto to zděšení.
Po pár metrech vidíme autobusovou zastávku a autobus. Běžíme. Po třech zastávkách vystupujeme přímo před kempem. Normálním kempem. Krásným, čistým, poloprázdným. Se sprchami a bazénem. Teď už vím, jak strávím zbytek dne.
 


Komentáře

1 norwi norwi | 5. července 2015 v 8:09 | Reagovat

nechat si sily na konec cesty je vzdy jedina vec na co zapomenu

2 Lucie Česalová Lucie Česalová | 6. července 2015 v 20:40 | Reagovat

[1]: No, to ja si je nekdy nenecham ani na zacatek :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama