XV. Vzhůru na palubu, dálky volají

10. dubna 2016 v 9:44 | Lucie |  Itálie stopem
V nedávném příspěvku jsem slíbila, že budu pokračovat v cestě. Sliby chyby, říká se a tak opět protekla spousta vody v Tibeře, než jsem vzala útokem klávesnici. Svědomí? Ne, to ne. Takového luxusu si nedopřávám. Můj partner mě naučil, že jediný způsob, jak si uchovat svědomí křišťálově čisté, je ho nepoužívat. Chce to ale trénink.
Po noci v cikánské osadě a tak nějak po celé cestě na mě padla depka. Začala jsem pochybovat, jestli opravdu má smysl pokračovat dál. A tak si tu ležím na pláži v Ostii, čekám na Tondu, až se vrátí z přístavu a jsem rozhodnuta. Vrátíme se zpět do Blery. Itálie neuteče. Naplánujeme a procestujeme ji jinak. A hlavně jindy.
Začínám být netrpělivá. Co tam tak dlouho dělá?
"No to je dost, že jdeš. Už mi bylo smutno a jsem zvědavá...." větu nestačím dokončit.
"Máme na spěch. Brzy ráno vyrážíme na Sardínii a musíme toho ještě hodně zařídit. Tak zvedej tělo, zbytek ti řeknu cestou."
Rázem zapomínám na Bleru. Sardegna. Dobrý nápad. Nechápu sice, jak se tam hodlá dopravit, ale co na tom sejde. Třeba koupil jachtu.
Cestou se dozvídám, že tedy jachtu opravdu nekoupil, ale dostal tip na partu španělů, kteří kotví v Ostii a jedou k sardským břehům na vrakové potápění. Slovo dalo slovo a my jedeme s nimi. Jen mám pocit, že mi neřekl úplně všechno. Moji intuici ale přetloukl sprint neznámo kam a vidina Sardínie.
"Zpomal nebo je po mně. Kam tak ženeš?" sotva lapám po dechu
"Do kostela" dostávám stručnou odpověď
"To seš tak nedočkavej se vyzpovídat? Raději to nedělej. Farář spáchá sebevraždu"
"Blbe. Potřebuju vybavení a ten co ho má, je v kostele. A čeká"
Konečně vidím kostelní věž. Jak málo stačí k radosti. Mě dnes třeba jedna věžička a ani nemusí zvonit. Hlavně, že je na dohled.
"Běž, já tu počkám a naberu dech" usedám upocená na kostelní schody. Zůstávám sama.
Rozhlížím se. Koutkem okna zahlédnu, že se ke mně někdo blíží a strká mi pod nos umaštěnou kšiltovku. Má v ní pár drobáků. Prohlížím si ho. Je mu tak šedesát. Není to ten typický, nemytý a nachmelený "houmlesák". Normálně to nedělám. Tentokrát zalovím v kapse a daruji mu padesátník.
"Grazie signora" poděkuje italsky "No to ses teda babo předala. Padesát centů. To je vejvar" zaslechnu jak si ta odcházející osoba brblá pro sebe. No do mě vám vjel takový vztek. Nevděčník nevděčnej. Už už se nadechuji, že mu od plic odpovím. A teď mi to došlo. Já jsem mu rozuměla každé slovo. Vždyť nadával česky. On mluvil česky. Chvíli váhám.
"Hej, trochu vděku hombré" zahalekám jak na lesy
Překvapeně se otáčí. Vrací se.
"Ty jsi Češka?"
"Ne. Číňanka. A z toho vedra jsem začala mluvit česky. A vůbec. Pekně jsi mě nasral. Co tady vůbec děláš?"
"Co by, žebrám"
Na blbou otázku blbá odpověď. Přesně na to jsem se neptala. Zklidňuji se a dáváme se do normálního hovoru. Dozvídám se, že je z Kladna. Po rozvodu se sbalil a odjel do Itálie. Ne pracovat. Prý, jeho slovy, "zdechnout" u moře. Je tady už druhý rok. Přespává na lavičce, čeká na zubatou a na obživu si žebrá před kostelem. Blázen. Opravdu?
Nepatřím k lidem, kteří mají problém se zeptat. Navíc jsem zvědavec. Proto logicky přišla otázka: "Kolik ti to hodí?" Koukal trochu rozpačitě, lezlo to z něj jak z chlupaté deky, ale dostala jsem se k číslům. Přes týden prý denně tak 20 €. O víkendu, kdy je kostel plný, tak kolem stovky za sobotu a dvou stovek za neděli. Sečteno podtrženo zhruba 400 týdně. Navíc mu prý lidé nosí jídlo a oblečení a pan farář také občas přihodí nějakou pětku. Koukám s otevřenou pusou.
To je věc, nad kterou v Itálii kroutím hlavou dodnes. I přes veškeré skandály, které byly zveřejněny na téma financi v církvi, přes krizi a nezaměstnanost, stejně Italové v kostele vždy do kasičky přihodí nějakou tu pětku (papírovou) a před kostelem žebrákům do kelímku také (kovovou). A to i přes to, že je na první pohled jasné, že žebrající nejsou Italové.
"Vyřízeno. Ráno se tu máme zastavit. Vše nachystá a hodí nás do přístavu" vpadne mi do hovoru s bezdomovcem Tonda, otáčí se k němu a pokračuje "italsky nemluvím, peníze jsem propil a stejně bych ti je nedal. Jsem škrt."
Já i můj "nový kámoš" řveme smíchy.
"Miláčku, on ti rozumí, je totiž Čech"
Pozvali jsme ho na večeři. Upejpal se, ale zase ne tolik. Večer utekl jako voda. Padl nám do oka oběma. Dali jsme mu telefonní číslo. Pro případ. Kdyby něco. O rok později bych si za to nejraději nafackovala. Ale to už je jiný příběh.
 


Komentáře

1 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 11. dubna 2016 v 9:59 | Reagovat

Řekla bych, že ten telefon měl dát on Tobě, páč finančně na tom byl tehdá líp. :-)

2 slunecnyden slunecnyden | Web | 1. května 2016 v 15:11 | Reagovat

Já chci pokračování :-) Moc dobře se to čte. Jet žebrat do Itálie by mě teda ani nenapadlo - tak mám aspoň plán na důchod :-)

3 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 4. května 2016 v 0:12 | Reagovat

[2]: Polepsim se a konecne zacnu dopisovat cestu...ale jsem kuze lina :-D to priznavam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama