Borgo dei Pescatori

5. června 2016 v 12:32 | Lucie
Je večer. Sedím na pláži a pozoruji západ slunce. Nevím už ani pokolikáté. Užívám si ty vzácné chvíle, kdy mohu být sama, poslouchat šumění vln, vnímat tu zvláštní vůni moře. Být alespoň na chvíli mimo všudypřítomný chaos, hluk a shon. Pustit z hlavy povinnosti. Sledovat slunce, které se spěšně noří do vody, jako by už samo mělo dost horkého dne a potřebovalo se ochladit.
Brouzdám se mořem. Bez cíle. Bez myšlenek. Pohlcena tím vším kolem.
Přicházím do Borgo dei Pescatori, rybářské osady. Pár domků kolem malého náměstíčka se sochou svatého nevím koho, bar, přístav a rybí trh. Někdy by mě zajímalo, jak moc se zde změnil život za posledních sto let. Myslím si, až na pár technických vymožeností, že vůbec. Z místního baru se line vůně smažených ryb, kávy, pizzy. Je to vůně, kterou znám jen odtud. Nezapomenutelná. Nenapodobitelná.
Usedám k jednomu ze stolků na terásce. Objednávám si kávu. Automaticky sahám po telefonu.Wifi? Bojím se zeptat. Většinou sklidím opovržlivý pohled a zamítavou odpověď. Nechávám telefon jeho vlastnímu osudu. Pozoruji život kolem. I když, přiznávám, trochu nedobrovolně. Chtěla jsem kávu a internet.
Není to tak dlouho, co jsem psala o jiném rybářském městečku. O Acciaroli v Kampánii, kde je největší počet stoletých lidí. Bez Alzheimera. Bez srdečních chorob. Podle vědců za tento zázrak může rozmarýn. Že by jen on?
Všechna tato a podobná městečka, ať už v Itálii, Francii nebo Španělsku, mi připadají stejná. Mají svůj vlastní život. Nechci říct, že by byl bezstarostný nebo bezpracný. Ani jednodušší. Jen je jiný. Klidnější. Neuspěchaný.
V mnohém radostnější. Bez davové anonymity. Tady si ještě sousedky dokáží poklábosit na lavičkách před domem. Klidně celé odpoledne. Co na tom sejde. Nic jim neuteče. Tady se ještě rodiny a přátelé schází na večeři u jednoho velkého stolu. Máš problém? Přijď na večeři. Probereme to a najdeme řešení. Tady ještě žije jeden pro druhého. Ne jeden vedle druhého.
Je noc. Usedám do auta a vracím se do Říma. Nechce se mi. Vím, že až se ráno probudím, budu opět jen bezejmennou součástí davu. Vzpomínám na ostrov klidu. Na hony vzdálený životu, který právě žiji. A závidím.


Foto: Borgo dei Pescatori, autor: Lucie
 


Komentáře

1 Marka Marka | Web | 5. června 2016 v 13:19 | Reagovat

líbí se mi to, něco mi to matně připomíná, možná něco, co jsem kdysi dávno (dovolte abch se zasmála - je mi totiž 16) prožila... líbí se mi tenhle článek, protože mě nutí přemýšlet...

2 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 5. června 2016 v 16:04 | Reagovat

nádherný článek !!! :-)

3 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 5. června 2016 v 18:05 | Reagovat

[1]: I mě. A hlavně naplánovat změnu. Díky za návštěvu.

4 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 5. června 2016 v 18:06 | Reagovat

[2]: Dškuji za návštěvu i pochvalu. To potěší vždy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama