Diagnóza

22. července 2016 v 23:15 | Lucie |  Dolce vita :-D
Včera jsem se těšila, že si po dlouhé době užiju klidného večera. Jen já, altán, cigaretka (nějaká ta cigaretka), kávička, vínečko, tupý pohled do zeleně a uřvané cikády. Jasně, já vím, že je to romantický zpěv. Ale tak týden na dovolené. Potom je člověk buď přestane vnímat nebo začne tlouct pantoflí. Jsem právě v té "tlučící" fázi. Minulý rok jsem měla ještě jednu "mezifázi". Pokoušela jsem se vychovat ze sousedovic psa "cikádodava". Už už se mi to povedlo. Tak blízko jsem byla. Jenže došly piškoty a s nimi i hafanova touha se vzdělávat. No co už. Na příště to chce buď více piškotů nebo pohotovějšího studenta.
Je večer. Do jedné ruky beru kafe, do druhé víno, cigarety do kapsy, sušenky do zubů. Dveře otevírám loktem a zavírám kopnutím. Jemným kopnutím. Procházím nekonečným labyrintem temných, chladných chodeb středověkého kláštera, kde momentálně na pár dnů pobývám. Ale no tak. Neblbněte. Ne jako jeptiška. To bych nezvládla. Procházím kolem kaple, ze které se ozývá zpěv sester. Ještě poslední točité schodiště, potom už jen obrovské dřevěné dveře, na které nezabírá loket, ale je třeba se do nich opřít zády a pořádně zabrat. A jsem venku. Uf. Padám spokojeně do proutěného křesla v altánku stojícího v rohu spíš džungle, než romantické zahrady.
Zapaluji si cigaretu, usrkávám kávu....
"Buonasera Lucia" (přesněji: bonazéra Lučíja) vyruší mě z mého rituálu pozdrav.
Rozhlížím se. Nic. Nikde nikdo. Blbnu? Nebo už i cikády mluví?
"Salve" odpovídám někam do prostoru. Trochu zmateně, trochu rozpačitě. .
"Ty citrusy by potřebovaly prořezat. Co myslíš?" pokračuje hlas, kterému stále chybí tělo i ksichtík.
Nemyslím. Nejsem zahradnice. Do prdele a dost. Rozhlížím se. Opět nikde nikdo. Ještě jednou a uteču ze zahrady pryč. Ale kam? Teoreticky bych měla být v bezpečí uvnitř kláštera. Ale ta stavba na mě působí tak trochu jako z hororu. Čert ví, komu je tenhle řád zasvěcen. Budu to muset zjistit. A fofrem. Pokud už tedy není pozdě. Kdoví co to v té kapli zpívali za chorál a jestli mě nechtějí o půlnoci obětovat.
Z křoví v blízkosti altánu na mě vykoukne usměvavá tvář postarší dámy. Chvilku přemýšlím, kdo to je. Prodírá se ven. Laclové montérky a slaměný klobouk mě trochu zmátly. Už vím. Nejvyšší z jeptišek mě tu straší. Matka představená. Párkrát jsme spolu prohodily nějaké to slovíčko. No ale to měla jiný mundůr, tak jsem ji hned nepoznala.
"Tak co myslíš?" ptá se znovu
"Jako co?" jsem ještě trochu rozhozená z představ krvavého obřadu.
"Lucia, ty citrusy. Na ty se tě ptám. A potom jsem ještě chtěla vědět, co tě přivedlo do Itálie a co se stalo, že jsi myšlenkami mimo" zapichuje do mě ten pronikavý pohled přes horní okraj kulatých brýlí.
Dáváme se do hovoru.
Vyprávím jí o svých začátcích ve Francii, Barceloně, potom o Toskánsku a mých toulkách po Itálii.
Je zvídavá, zvědavá a světaznalá. Původem Němka. Ani nevím jak a zvony na klášterní věži začaly odbíjet půlnoc.
Na okamžik nastává trapné ticho. Je vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Jasně. Teď mě potřebuje vylákat do kaple. Určitě vymýšlí nějaký fígl. Jestli mi řekne něco v tom smyslu, jako: děvenko, jsem tak stará, nohy mě bolí, pomoz mi dojít do kaple, abych si před spaním dopřála jeden otčenášek, bacím ji hrnkem a beru nohy na ramena.
"Lucia, děkuji za příjemný večer. Půjdu už spát. Jen ještě poslední otázka. Slyšela jsi někdy slovo "wanderlust"?
"Wa co?"
"Wanderlust. Koukni na to ráno v knihovně. Je hned vedle kaple. Já už ale opravdu jdu spát. Dobrou noc"
"Dobrou" dívám se, jak její drobná postava mizí ve tmě.
Knihovna. Kaple. Tůdle. Tam mě babo nedostaneš. Wanderlust. Musím si to napsat do mobilu, jinak je jasný, že se probudím a nevzpomenu si. No jsem ale blbka, na co poznámky. Napíšu to rovnou do "gugliče" a kouknu oč běží. Spát se mi ještě nechce.
A teď poslouchejte, co to ta bábrlinka zmiňovala. Citace z Google.
"Pokud nevydržíte na jednom místě, máte neovladatelnou touhu objevovat svět, vidět nová místa a poznávat nové kultury, patrně trpíte syndromem toulavosti, cestovatelské nemoci, známé jako Wanderlust."
Tak a je to. Babka mi vystavila diagnózu. Žádný dobrodruh. Nemocná jsem. A nehodlám se léčit.
 


Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 23. července 2016 v 8:50 | Reagovat

Hodně dobrý :D

2 Dáša Dáša | Web | 23. července 2016 v 11:41 | Reagovat

Hm, parádní... :-)

3 Alka Alka | E-mail | 23. července 2016 v 12:42 | Reagovat

Pobavila jste mne, ostatně jako obvykle. Nicméně - doktora by to možná chtělo - nejdřív Sicílie, kde jste čekala mafiány, teď obětování nějakým řádem... Co? Co?
Už se těším, kam vyrazíte příště. ;-)

4 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 24. července 2016 v 20:21 | Reagovat

[1]:[2]:Dekuju devcata

5 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 24. července 2016 v 20:25 | Reagovat

[3]: Áááále, jakýho doktora...se cítím zdravá a nad věcí :-D. To jsou halucinace z veder :-D. Před pár dny Řím zahlásil teplotní rekord 45,3 st. a to už mozeček slušně uvaří :-D

6 slunecnyden slunecnyden | Web | 20. srpna 2016 v 10:09 | Reagovat

A to je dobře, aspoň máš spoustu zážitků :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama