Není sušenka jako sušenka

2. března 2017 v 0:01 | Lucie |  Katalánský deník
Po mé běžecké premiéře, která se během několika málo minut změnila v derniéru, jsem dala sportu dočasně pokoj. Myslím aktivnímu sportu. Jasně. Roupy jsem měla. To já zase jo. Konkrétně mě hrozně lákala posilovna v přízemí domu. Jednou jsem do ní dokonce i nakoukla. Jen tak opatrně. Pootevřenými dveřmi. Nevstoupila jsem. Jednak jsem absolutně nepochopila, k čemu že jsou všechny ty mučící stroje (jasně, k posilování, to vím, i rotoped a švihadlo jsem poznala, ale ten zbytek?) a potom... byl tam trenér. Ten mě děsil ještě nějaký čas i ze spaní. Byl to takový ten svalnatý, krásně opálený chlapík, který když se na vás podívá, podlomí se vám kolena. Když promluví, omdlíte. Ne. To bych prostě nezvládla. Navíc, co by tomu řekli sousedé. Vlezu do fitka a hned ve dveřích omdlím.
Preventivně jsem si tehdy naordinovala svou vytěsňovací kůru. Za pár dnů už jsem po sportu ani nevzdechla. Přeci jen to Halinino "nejlepší sport je kafe a dort" má něco do sebe.
Jen vytěsnit trenéra mi chvilku trvalo. Když už jsem na jeho existenci pozapomněla, potkala jsem ho na chodbě, když šel do práce nebo z práce. V těch jeho vypasovaných tepláčkách a tričku. S tím jeho ksichtíkem. S tím rošťáckým pohledem. Ach. A vytěsňování mohlo začít znovu.
Pátek. Bloumám po bytě a přemýšlím, co s načatým odpolednem. Do starého města nechci jít sama. Miluji procházky po Barri Gotic (Gotická čtvrť). Jejími úzkými, kamennými, křivolakými uličkami se spoustou obchodů, barů, čajoven, cukráren. Ráda se zastavím, nevím už ani kolikrát, nasát nepopsatelnou atmosféru do kostela Santa Maria del Mar. Dám si sangrii na Plaza Real. Okouknu živé sochy na Ramble. Ale znáte to. Sdílená radost je tuplovaná radost. Sama prostě nejdu. Chvilku koketuji s myšlenkou jít do fitka. Blbost. Takže kam? Do parku? Jo. To by šlo. Balím knížku (ve španělštině, takže opravdu jen jako módní doplněk), svačinu (pytlík vanilkových sušenek, zakoupených s opravdu velkým trapasem, vysvětlím později) a foťák.
Než se doploužím do centrálního městského parku, bude to chvilku trvat. Vysvětlím vám tedy ten trapas se sušenkami.
Po běhu jsem byla opravdu ale opravdu hrozně nemohoucí. Reálně asi tak den. Fingovaně asi tak dodnes. Nesu si zkrátka trvalé následky. Ale zpět k sušenkám.
Seděla jsem na gauči a ukrutně trpěla. Nohu podloženou polštáři, v očích se mi zrcadlila poslední minuta mého života a v hubě se mi zabydlela hrozná a nepotlačitelná chuť na sladké. Hlavně na něco s vanilkou.
"Tondo, prosím, mohl bys pro mě něco udělat?" pronáším jakoby z posledních sil. Něco jako přání umírajícího na smrtelné posteli.
Nic. Žádná reakce.
"Hej, hombre, umírá ti žena, můžeš pro ní něco udělat?" zařvu jako na lesy a hodím polštářem. Trefa. Přímo do kebule.
"Jestli něco potřebuješ, zvedni prdel z gauče a obsluž se. Doktor říkal: opatrně rozhýbat"
"Neříkal. Já jsem slyšela: ležet, šetřit, nenamáhat" odpovídám tvrdohlavě "navíc, chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nezašel koupit sušenky. Ty velký. Vanilkový. Tam bych já určitě nedopajdala."
Chvilku na mě civí, pokrčí rameny, beze slova odchází.
Vrací se za dvacet minut. Vypadá docela vytočeně. Ale sušenky nese. Hned tři balíky.
"Příště si ty svoje debilní sušenky nech poslat třeba kurýrem, mě už tam nedostaneš."
Nechápu. Tolik rachotu kvůli jednomu nákupu.
"Jako co je? To ti to bylo tak na obtíž?" ptám se nasraně, leč s plnou pusou sušenek.
"Ne. To nebylo. Stejně bych si šel pro cigára. Jde o to, že jsem si poplet slova. Takže jsem nakráčel do krámu a dožadoval se compresas (hygienické vložky) s vanilkovou příchutí. Všichni na mě civěli jak na marťana. Prý co? Compresas nevedeme. A vanilkové? To ani nevím, jestli v Barceloně koupíte. A to se opravdu vyrábí? Ještě furt mi to nedošlo. Jak nevedete, říkám prodavačce, tamhle jich je plnej regál. Kurva. V tom mi to docvaklo. Galletas (sušenky) ne compresas. Vzal jsem hned tři balíky a zmizel. Ani jsem nechtěl zpátky drobný."
Nepolitovala jsem ho. Řvala jsem smíchy a dusila se sušenkou. No, tak to jsou ty sůši, co teď vleču s sebou do parku. Říkám jim chechtací sušenky, protože kdykoliv na ně kouknu, musím se smát.

Usedám na lavičku pod palmou. Se zájmem sleduji dav turistů, který proudí parkem k Vítěznému oblouku. Všichni tak nějak splývají v jednu nudnou okraťasovanou masu. Až na jednoho. Ten se v davu opravdu vyjímá. Má kšiltovku, sandály a tašku. Nic víc. Fotím. Sice z dálky, ale i tak je k nepřehlédnutí. Časem zjišťuji, že i to je Barcelona. Svoboda a tolerance v tom nejširším smyslu slova. Chceš chodit nahý? Proč ne. Je to tvoje volba. Jen takhle nelez na hlavní obchodní třídu a do barů.


Tak to je on. Hanbář jeden hanbatej :-D


No a tady je pro změnu místo, kde jsem zkoušela své první sportovní krůčky s paneláčkem mým milovaným v pozadí.

 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 2. března 2017 v 7:19 | Reagovat

Barcelona je prostě okouzlující město... :-) a sušenková historka velmi povedená, chudák Tonda... :-) hned je na blogu...

2 Alka Alka | 2. března 2017 v 8:52 | Reagovat

Něco k zasmání jsem dnes po ránu potřebovala. :D

3 Honza Honza | Web | 2. března 2017 v 9:04 | Reagovat

S tím během se to nesmí přehánět na začátku. Člověk chce běžet rychle, aby se nemusel stydět, ale každý jednou začínal. Nejlepší je začít velmi pomalým během a postupně přidávat kilometry :-) .

4 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 2. března 2017 v 9:39 | Reagovat

[1]: Barcelona je moje srdcovka. I teď po letech stále uvažuji o návratu. A Tonda, ten sprosťák jeden nevychovanej :-D, ten si to zaslouží.

5 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 2. března 2017 v 9:41 | Reagovat

[2]:Jsem ráda, že jsem ti zvedla náladu. A na té půdě se moc nerozčiluj :-D. Prostě plexi se občas hodí a kde ho shánět, že jo.

6 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 2. března 2017 v 9:45 | Reagovat

[3]: No, já jsem se na ten běh vrhla po dlouhodobém gaučingu (psala jsem o tom v Maratonské běžkyni). A tak se prostě výsledek mé nečinnosti dostavil. No co už. Běžkyní se prostě nestanu, tak jsem se dala na turistiku - chození a to je fajn. Čistí hlavu.

7 beallara beallara | Web | 2. března 2017 v 11:16 | Reagovat

Úžasné, fakt jsem se pobavila a hlavně nasála tu správnou atmosféru jižních zemí i s tím potřebným temperamentem :-)

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. března 2017 v 0:07 | Reagovat

Tonda je borec :-)
Nejsem si jistá, jestli můj drahý vůbec ví, že vložky jsou vložky. V češtině...

9 Lydie Lydie | 9. března 2017 v 22:53 | Reagovat

Tak jsem se opravdu pobavila..... :-)

10 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 13. března 2017 v 12:23 | Reagovat

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to je zase z minulosti, že ty přeci bydlíš v Itálii :D
Historka bombová :D Tonda je ale dobrej, Martin má už sice velikou slovní zásobu, ale tipuju, že vložky by nedal!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama