Pět let

22. května 2017 v 1:15 | Lucie |  Dolce vita :-D
Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem. Je to místo k zaparkování na slunci.
Dnes se smát! Dnes se radovat! Dnes žít! (Phil Bosmans)

Pár dnů si teď kladu divné otázky. Je pět let dlouhá nebo krátká doba? Netrpím nějakou zvláštní formou masochismu? Do prdele, kdo má potřebu vyhrabávat na pláži díry jak na lov mamuta? Ale popořádku...
Před pěti lety jsem s "pidikrosničkou" na zádech vyrazila po stopách zapadajícího slunce.
Do svého cíle jsem tehdy nedorazila. I když, budu-li za svůj cíl považovat středomoří, potom ano. Docestovala jsem správně. Záleží jen na tom, jak si to člověk srovná v hlavě.
Je to jako s tou sklenicí. Někdo je spokojen, že je napůl plná. Jiný tráví čas naříkáním, že je napůl prázdná. Mně osobně je bližší ta první varianta, když už tedy, k čertu, nemůže být plná.
Ještě stále nedokáži přesně formulovat, co mi těch pět let dalo a vzalo. Jsou to jen střípky, ze kterých snad někdy v budoucnu vznikne nějaká ucelená mozaika. S pečlivostí sobě vlastní se snažím střípky, které do sebe sice zapadají, ale tvoří jakousi obludu, vyhazovat.
To jen ten pitomec život je vždy posbírá a v pozměněné podobě opět nasype do již protříděné krabice. A tak třídím a třídím. Ale nemám mu to za zlé. Je už prostě takový. Někdy pitomec, jindy miláček. Hlavní je, že je můj.
No a to je právě ten bod, kdy si říkám, jestli tedy opravdu nejsem stižena nějakou divnou formou masochismu.
Ať je Itálie taková či maková, je to cizina. Není to má vlast a já, ať se k tomu postavím jak chci, jsem pro své okolí stále jen "straniera" (cizinka). To nelze změnit. A jako všude jinde, i tady se občas najde nějaký dobrák, který vám to prostě dá vychutnat. Povětšinou jsou to neupřímní hlupáci, kteří vám nic přímo do očí neřeknou. Klidně vás i obejmou. Za zády se ale postarají, aby vám život alespoň trochu "posrali". Někdy s úspěchem větším, jindy menším. Nevím už ani kolikrát jsem měla zabaleno, že jedu pryč. Bez rozloučení. Bez ohlížení. Ma vaffanculo Italia. (bez překladu, jsem slušná holka).
Pak se ale ke slovu přihlásí má masochistická úchylka a já vždy pokorně vybalím, vysměji se životu do ksichtíku a jede se dál. Musí. Dnes se smát. Dnes se radovat. Dnes žít.
Pět let. Když se ohlédnu jen tak letmo, je to jako včera. Ještě stále cítím chvějící se půdu při zemětřesení v Modeně, stále cítím tu omamnou vůni cypřišů a pinií na toskánském venkově, toulám se po Sardínii, Sicílii, šplhám na Stromboli, objevuji Porto Cesareo na samotném jihu Itálie. Stále cítím na jazyku tu nepopsatelnou chuť "u cannolu". Chuťový orgazmus nejvyššího kalibru.
Také se až sobecky stihnu zamilovat do mnou kdysi nenáviděného Říma. Do města, bez něhož si svůj současný život nedokáži představit. V dobrém i zlém. Je to takové zvláštní manželství mezi mnou a tímto městem. A náš věkový rozdíl fakt neřeším.
Pět let. Tak vlastně není to zase tak dlouhá doba. Nebo je? A co na tom záleží.
Dnes se smát! Dnes se radovat! Dnes žít!
Ještě jsem zmiňovala v úvodu jednu otázku. Past na mamuty. Ta se mi ale do hlavy dostala až při dnešní procházce po pláži na rybí trh. Z trhu. Vsadila bych se, že cestou "TAM" tam ta jáma nebyla. Vybrala jsem něco málo k snědku, nechala to odborně popravit, zabalila do batůžku, nastavila tvář vycházejícímu slunci a vyrazila k domovu. Nevím, nač jsem myslela, ale nevnímala jsem okolí, jen slunce, vánek, šumící moře a....a najednou se mi ztratila půda pod nohama. Let naštěstí netrval dlouho. Zahučela jsem tam jen po kolena. Jenže horní část těla pokračovala setrvačností vstříc slunci, vánku a domovu. Prostě od pasu nahoru jsem asi víc romantička. Nohy bohužel zabředly do jámy se sajratem neznámého původu a ne a ne dohnat tu horní část. Následovalo to, co muselo. Držkopád. Rybkám v batohu se nestalo nic. Stejně už to měly za sebou. Jen mušle se mi chechtaly ještě odpoledne. Ale už to mají za sebou také. Svědky je třeba umlčet. Sežrat.
Nu co. Bez mého Murphyho v praxi bych to nebyla já. Vždyť jsem přeci psala:
Dnes se smát! Dnes se radovat! Dnes žít!
Ale stejně, do prdele, kdo má tu potřebu po ránu norovat na pláži?


No, ale jde to tady nemilovat?




Penna Grossa, Puglia (zdroj: Scopri l´Italia)




"u cannolu"...tak na tom vážně ujíždím (zdroj: Food Network)




Pantheon, Roma (zdroj: Roma Today)




Trastevere, Roma (zdroj: Roma Today)





 


Komentáře

1 Alka Alka | E-mail | 22. května 2017 v 7:41 | Reagovat

Správně: carpe diem! (Ostatně blbci a podrazáci jsou i ve "vlasti"; navíc tu je ještě furt spíš zima... :-( .)

2 Honza Honza | Web | 22. května 2017 v 10:28 | Reagovat

Zrovna jsem nedávno také polemizoval nad časovým údajem pět let (což je mimochodem nějakých 261 týdnů, to je nic :D ).
Moc pěkně napsáno. Každý si myslí, jak se mají Češi, kteří odcestovali do zahraničí, blaze, ale dovedu si představit, že to není žádný med. Nedivím se ti, že ti Itálie přirostla k srdci, má prostě své kouzlo.

3 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 22. května 2017 v 10:51 | Reagovat

[1]:Bohužel. Zrovna nedávno jsem si povzdechla, že je obrovská škoda, že se inteligencí nedá nakazit stejně, jako třeba chřipkou. Jenže nějaký "dobrák" by na to stejně vynalezl Aspirin a bylo by zase vymalováno :-D.
Neboj, teplo dorazí. Od Afriky už to vane jak z pece :-D

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. května 2017 v 11:07 | Reagovat

Někdy i cesta sama je cíl, že? :-)

Poslala jsem princezničku na školu v přírodě, svojí oblíbenou hru nemám aktualizovanou, do knížky se mi nějak nechce a tak pročítám Tvoje cesty od začátku.
Už mám červenec, ten 2015.
Čtu na telefonu a nekomentuju, i když bych chtěla...
Vím, že Tebe by to potěšilo, ale pak by mi na dočtení týden nestačil :-)
Takže až budu číst od počítače (teď ne, jdu vařit oběd), pak se k nějakému komentáři taky dostanu :-)

5 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 22. května 2017 v 11:32 | Reagovat

[2]: Jj, četla jsem. Pět blogolet.
Ono blaze neblaze. Já jsem kromě průserů měla neskutečné štěstí. Přijela jsem do It bez znalosti jazyka, místních zvyků atd. Naštěstí jsem měla "za prdelí" stále společnost, pro kterou jsem pracovala jak ve Francii, tak následně v Barceloně. Nedostala jsem se tedy díky tomuto do "ekonomického presu". Bez toho bych psala nejspíš o tom, jak všechny cesty a marné snahy končí v baru na plzeňském náměstí. Samo o sobě: odcestovat, nechat za zády rodinu, kamarády a třeba i tu svíčkovou není jednoduché. Jasně, nejsem na Marsu, letadlem jsem v Praze za dvě hodinky, ale stejně ten smutek občas člověka přepadne i v ráji, kterým Itálie je.

6 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 22. května 2017 v 11:46 | Reagovat

[4]:Tak pevné nervy :-D, protože některé příspěvky jsou děs. Nemažu je. Prostě sem patří ať už jsou takové nebo makové. Ale jako čtenářka je dovedeš vyselektovat, tak jsem v klidu. Speciálně u tebe jsem v klidu.
Ta cesta není dopsaná. Skončila jsem v Ostii na pláži u přístavu, potom následovala ta brutálnější etapa, kdy šlo o život a ani po letech ti nějak nemám chuť o tom  psát. I když, kdo ví.
S komentáři se moc netrap. Jistě, dělají mi radost a ty tvoje jsou sami o sobě pokračováním článku, tak je to radost tuplovaná, ale V KLIDU :-D. Užívej, že odbyla jedna ratolest, byť jen dočasně a máš o pár sekund času více. U nás to je totiž tak, že když jeden rošťák zmizne ze scény, okamžitě vzniklou časovou trhlinu vyplní ten druhý :-P

7 Elis Elis | Web | 22. května 2017 v 16:13 | Reagovat

Nádhera, takové cestování bych chtěla zažít :-)

8 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. května 2017 v 21:54 | Reagovat

Tak přemejšlím, jak se chechtaj mušle. Každopádně jsem se chechtala při čtení taky. :D Škoda, že nepíšeš častěji. :-)

9 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 22. května 2017 v 22:58 | Reagovat

[7]: Směle do toho, tedy pokud jsi alespoň z poloviny blázen jako já. Stojí to za to.

10 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 22. května 2017 v 23:01 | Reagovat

[8]: Hrozně. Žádné chacha chichi chocho, naopak řvou smíchy, až jim z těch nenažraných tlamiček tělíček padají perličky. Ale v hrnci jim sklaplo.

11 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. května 2017 v 23:03 | Reagovat

[10]: Jo tak proto tys je rozesmála! Perliček se ti zachtělo! ;-) :D

12 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 22. května 2017 v 23:06 | Reagovat

[11]: ...a je to venku :-D, takhle blbě se podkecnout :-D

13 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. května 2017 v 23:18 | Reagovat

[12]: Hlavně, když kvůli perlám nemusíš brečet. :-)

Hele, mohla bys někdy dát do placu nějakej vyzkoušenej recept na ty cannoli, co ty na to? :-)

14 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 23. května 2017 v 1:32 | Reagovat

Nejlepší recept je zajet do Palerma a stavit se v cukrárně La Rotonda. Tam jsou super :-D
Ale jo, proč ne, ráda ho dám do placu i s nějakou tou příhodou :-D, ale jsou hrozně pracný.

15 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 23. května 2017 v 1:33 | Reagovat

[13]:viz komentář 14 :-D

16 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 23. května 2017 v 19:40 | Reagovat

[14]: To mám trochu z ruky. ;-) :-D

17 padesatka padesatka | E-mail | Web | 23. května 2017 v 21:21 | Reagovat

[5]: Dvě hodiny letadlem to je fakt pecka. Já to mám k ségře daleko a mám pocit, že čím jsme starší, tím víc se nám po sobě stýská...a jí i po Praze. je pryč skoro 25 let...

18 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 29. května 2017 v 10:58 | Reagovat

5 let? Pro mě rozhodně už dlouhá doba :)
Ale nějak tě tam vidím ještě o hodně déle... ale jen tam zůstaň, jednou bychom mohli jet kolem, na jihu Itálie jsem ještě nebyla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama